Osobní zájmena v srbštině (ja, ti, on, ona…)

Srbská osobní zájmena v nominativu (1. pádě) fungují podobně jako v češtině, takže pro českého mluvčího jde o jednu z nejpřístupnějších částí srbské gramatiky. V jednotném čísle máme **ja** (já), **ti** (ty), **on** (on), **ona** (ona) a **ono** (ono). V množném čísle pak **mi** (my), **vi** (vy), **oni** (oni — mužský nebo smíšený rod), **one** (ony — výhradně ženský rod) a **ona** (ona — střední rod). Stojí za to si tato zájmena přečíst nahlas: ja, ti, on, ona, ono, mi, vi, oni, one, ona — většina z nich vám bude povědomá. Nejdůležitější věc, kterou je třeba pochopit, je takzvané vynechávání podmětu (pro-drop). Srbština stejně jako čeština podmětové zájmeno běžně **vypouští**, protože koncovka slovesa už sama o sobě prozradí, o koho jde. Řekne se `Radiš mnogo.` ve významu „Hodně pracuješ.“ — žádné *ti* tu není, protože koncovka **-š** znamená „ty“. Stejně tak `Idemo kući.` znamená „Jdeme domů.“ — koncovka **-mo** sama nese význam „my“, takže *mi* by bylo navíc. Podívejte se na časování slovesa *raditi* (pracovat): radim, radiš, radi, radimo, radite, rade — každý tvar má jinou koncovku, a právě ta určuje osobu. Kdy tedy zájmeno **ponecháme**? Tehdy, když na něj padá logický důraz: při zdůraznění, při protikladu dvou osob nebo při představení. Proto se ve větě `Ja sam Ana.` („Já jsem Ana.“) *ja* objevuje — člověk se představuje a zdůrazňuje sám sebe. A v souvětí `Ja radim, a ti se odmaraš.` („Já pracuji, a ty odpočíváš.“) zůstávají *ja* i *ti* právě proto, že se staví do kontrastu dvě osoby. Bez tohoto důrazu by Srb zájmeno vynechal. Stejně jako čeština rozlišuje tykání a vykání, rozlišuje i srbština **ti** a **vi**. *Ti* používáte mezi přáteli, v rodině, na děti a na vrstevníky — je to důvěrné, neformální oslovení. *Vi* (které je zároveň tvarem množného čísla „vy“) patří cizím lidem, starším, nadřízeným a do zdvořilých situací. Říct *ti* neznámému člověku nebo někomu staršímu zní příliš familiárně až nezdvořile. Zdvořilou formu vidíte ve větě `Vi ste ljubazni.` („Jste laskaví / Jste laskav.“). Kulturní poznámka: lidé spolu často začínají na *vi* a teprve později jeden z nich navrhne přejít na tykání slovy „Možemo li na 'ti'?“. U třetí osoby množného čísla, tedy u českého „oni“, srbština rozlišuje rod. **Oni** označuje skupinu mužskou nebo smíšenou, **one** skupinu výhradně ženskou a **ona** skupinu středního rodu. Proto věta `One su ovde.` znamená „Ony (ženy) jsou tady.“ — kdybyste o samých ženách řekli *oni*, byla by to chyba. Pozor ještě na jednu nástrahu: tvar *ona* může být buď „ona“ v jednotném čísle, nebo „ona“ (střední rod, množné číslo). Rozliší to číslo slovesa — *ona je* (ona je) versus *ona su* (ona jsou). Na závěr nejčastější chyby českých mluvčích: (1) nadužívání zájmen po vzoru jazyků, které podmět vyžadují — v srbštině je *ti* v `Radiš mnogo.` zbytečné a působí nepřirozeně; (2) tykání cizím lidem či starším, kde patří *vi*; (3) použití *oni* o skupině samých žen místo *one*; a (4) záměna *ona* = ona za *ona* = ony (střední rod). Když si tyto čtyři body ohlídáte, budou vaše srbská zájmena znít přirozeně.