Srbské „se“: neosobní a vzájemné konstrukce

Jako Čech máte v téhle lekci velkou výhodu: srbské zájmenné „se“ funguje překvapivě podobně jako to české. Vedle zvratných sloves (umývam se) má „se“ dvě další role, které poznáte takřka okamžitě — jen je dobré si pohlídat dva tři rozdíly. První rolí je neosobní, zobecňující „se“. Mluvíme o tom, co se dělá, ale neříkáme kdo. Sloveso stojí zpravidla ve 3. osobě jednotného čísla. Srovnejte: srbské „Ovde se ne puši.“ odpovídá českému „Tady se nekouří.“, a otázku „Kako se to kaže?“ přeložíte jako „Jak se to řekne?“ Stejnou logiku má i „Ovde se govori srpski.“ — „Tady se mluví srbsky.“ Konstrukce je tedy téměř totožná, jen pozor na pravopis a výslovnost (srbské „kaže“, „puši“). Nejčastější chyba českých studentů: do neosobní věty propašujou konkrétní podmět. „Kako ti to kažeš?“ znamená „Jak to říkáš (ty)?“ — to už není zobecnění, ale konkrétní osoba. Pokud chcete obecné „jak se to říká“, podmět vynechte a nechte pracovat „se“. Druhou rolí je vzájemné (reciproční) „se“: dva a více lidí dělají něco jeden druhému. Sloveso je v množném čísle. „Volimo se.“ = „Máme se rádi.“ (navzájem), „Vidimo se sutra.“ = „Vidíme se zítra.“, „Poznaju se godinama.“ = „Znají se léta.“ a neformální „čujemo se“ = „jsme ve spojení, ozveme se“. V češtině tu „se“ také obvykle stojí — proto vám to bude znít přirozeně. Klíčové ale je, že v srbštině je „se“ u vzájemných sloves povinné: vypustíte-li ho („Vidimo sutra“), význam „navzájem“ zmizí. Poslední bod je slovosled. „Se“ je příklonka (klitikon) a stojí na druhém místě ve větě — stejné pravidlo znáte i z češtiny, takže ho nemusíte budovat od nuly, jen ho aplikujte i v srbštině. Drobné odchylky v pořadí příklonek existují, ale základní pravidlo „druhá pozice“ platí v obou jazycích. Když si pohlídáte tyhle tři věci — žádný podmět u neosobních vět, povinné „se“ u vzájemných, druhá pozice — máte vystaráno.